Kamarád Jirka GRYGAR z HABROVAN
Jirka GRYGAR z Habrovan a jeho cesta k Bohu. - napsal Silvestr TINTĚRA
Jirka Grygar - pracoval v podniku BYTEX Brno a byl vyslán na montáž do BYTEXU Liberec, kde se seznámil s kamarádem Silvestrem Tintěrou, který místo trávení večerů s ostatními pracovníky, chodil na shromáždění do CB Liberec. Díky kamarádům ze sboru, nemusel být ubytovaný na ubytovně s ostatními pracovníky, ale mohl bydlet po celou dobu montáže na příjemném podnájmu u věřících kamarádů, se kterými také chodil na pravidelná shromáždění do sboru CB Liberec, kde v té době byl kazatelem Pavel Světlík. Jirka Grygar byl velmi hodný a citlivý chlapec a zajímal se o to, kam Silvestr chodí, když ostatní kluci jsou v restauraci.... Byl tedy pozván na pár takových shromáždění a tam vydal svůj život Ježíši. Po návratu z montáže jej Silvestr seznámil se svojí rodinou, manželkou Danou a synem Dankem a také svoji hluboce věřící maminou Martou, za kterými velice rád jezdíval do Letovic, většinou bez ohlášení a na několik dní. Ale byl velice milý a upřímný a společně ještě s jedním kamarádem se podíleli na evangelizaci mezi mladou generací. V Brně také navštěvoval velice rád Marii Frydrychovou s manželem a rodinu kazatele Stanislav Heczka. Další zprávu o něm napsala spisovatelka Marie Frydrychová.....
Udatný rek Hospodinův - napsala spisovatelka Marie FRYDRYCHOVÁ
Zemřel Jirka Grygar. Ne, nešířím poplašnou zprávu a nepohřbívám známého astronoma doktora Jiřího Grygara z Prahy. Budu vzpomínat na docela neznámého chlapce bez titulů z malé vesnice na Vyškovsku.
Jirku jsme poznali na jaře roku 1984 v Cirkvi bratrské. Patřil k mládí, které přišlo do církve z venku, ze světa a obrátilo se k Bohu. Jirka přijal Pána Ježíše do svého srdce opravdu cele. Jeho láska k Ježíši nám ostatním až brala dech a některým šla možná i trochu na nervy. On ale neměl příliš na vybranou. Ačkoliv často navštěvoval vysokoškolské studenty z CB na brněnských kolejích, sám vysokou školu nestudoval. Už ve svých dvaceti letech byl totiž, jak rád říkával "důchodcem na hlavu."
Dodnes ho vidím, jak přišel poprvé k nám domů. Stál mezi dveřmi, na sobě jakousi volnou balenu, na krku pověšený starodávný lorňon a v ruce tmavý bodlák. "Marie, přinesl jsem ti květiny," pravil s vážnou tváři a jeho oči bystře sledovaly každý sval v mém obličeji. Měla jsem o čtyři roky mladšího syna, který mi z výletů často nosíval podobné dárky, takže nebylo těžké zvolat: "Jiří, miluju bodláky, takové mi nosi náš Tomáš, pojď dál."
Až do revoluce u nás Jiří býval často. Přicházel v kteroukoliv denní i noční hodinu a sdílel s námi všechno, s manželem i pyžamo. Tak jako většina psychicky nemocných lidí, kteří žijí v důchodu, trpěl absolutním nedostatkem smysluplně prožitého času. Po uvěření se jeho vztah k Ježíši stal až mystickým a Jirka trávil hodiny a hodiny tím, že se toulal a evangelizoval. Zároveň také navštěvoval křesťany a bezostyšně sondoval, co že jsme všichni zač. U nás se často zastavoval jako v přestupní stanici po několikadenních evangelizačních taženích po vesnických návsích, ulicích či hospodách, nebo naopak po návštěvách v křesťanských rodinách a sděloval nám své dojmy. Většinou už v předsíni zaujal bojovnou pózu odkoukanou od Billyho Grahama, či Johna Wesleyho a volal se vztyčeným ukazovákem: "Jsem udatný rek Hospodinův a potkal jsem hříšnici Magdalenu. Kázal jsem ji pokání a Krista a ji tekly slzy po tvářích, jak hračky." Nebo velmi vtipně líčil, jak šokoval křesťany, ke kterým zásadně přicházel bez pozvání. Měl tak trefný úsudek, že jsem sama někdy váhala jestli duševní nemoc nebyla víc předstíraná než skutečná. V Jirkově hodnocení zřejmě až do konce nejlépe obstál bratr kazatel Heczko z Brna, který ho všude brával s sebou a tak s nim po mnoho let vytvářel téměř Pavlovsko - Timotejský vztah. V Letovicích pak žila ještě jedna stará tetička, která dokázala Jirku přijímat takového, jaký byl a on ji za to miloval. Naproti tomu bratra kazatele Urbana se přímo bál.
Naše úzké rodinné přátelství trvalo až do roku 1991. Poté se znovu začala projevovat Jiřího nemoc. V jednom dopise stálo: "Rozhodně se vám nevyhýbám, přijdu však až rozkvetou růže. V té době psal Jiří básně a maloval, ale z obojího byla nemoc silně patrná. Určitou roli asi sehrál i dlouholetý, neopětovaný vztah k jisté dívce. Když se vdávala naše dcera, Jiří nám napsal: "Maťka se vdává, Tomáš je v Kanadě a Jirka v blázinci.'
Po revoluci jsme se chtě nechtě všichni zařadili. Já už nebyla v domácnosti, abych mohla otevírat dveře příchozím v kteroukoliv denní dobu a také Jirka už se netoulal, ale byl pod lékařským a rodinným dohledem. "Nakonec vím, že musím poslouchat Boha a rodiče a moci se učit od svého jediného Mistra, Pána a učitele Ježíše Krista," napsal nám. Loni nás po dlouhé době opět navštívil. Léčba vykonala své. Jirka byl rozhodně zklidněný, ale mládí jakoby vyprchalo. Letos na jaře jsme od něho dostali tři dopisy. Opět z psychiatrické léčebny. První dva byly naprosto zmatené, teprve třetí dával jakýsi smysl, ale ve všech stálo: "Marie, Pavle, přijeďte.." Jenomže my jsme měli tolik práce... Napsala jsem pár řádků, začínajících slovy: "Jiří, udatný reku Hospodinův..." A přišla odpověď... "Marie, Jirka už není udatný rek Hospodinův, už je jen reček....
O něco později jsme dostali parte.
Jiří Grygar zemřel po dlouhé a těžké nemoci ve věku třiceti pěti let a my jsme se s ním nerozloučili.
Psychicky křehcí a často i vážně nemocní lidé přicházejí do církevních společenství často. V některých je jich tolik, že posměvači tvrdí, že církve samy dělají z lidí blázny, ale to není pravda. Psychicky nemocní lidé totiž moc dobře vědí, že jejich zraněné duši může opravdu pomoci jenom Bůh a proto ho vážně hledají. V tomto jsou mnohem poctivější než většina z nás zdravých, kteří se pokládáme za silné a normální. Problém však je, že současná církev duševně nemocným lidem neumí pomoci.
Bůh
Stále znovu si kladu otázku, co by v Jiřího případě zcela konkrétně dělal Ježiš? Nenacházím v Novém zákoně jedinou lidskou bolest, se kterou by si Ježiš nevěděl rady. Jestliže dnešní církev tento problém má, pak vina musí být v nás lidech. A je tak zoufalé přihlížet, jak se mladému člověku kalí rozum a až musí zemřít. Ano, věřím, že Bůh setře na věčnosti svým milovaným každou slzu z očí. Věřím, že Jirka je u Pána a jestli se tam potkal s bratrem Urbanem určitě už se ho nebojí. Ale to je jiná otázka.
Otázka, která provokuje mé srdce, zní: Dělá Ježíšovo tělo dnes na zemi, to co dělat má? V téhle souvislosti se mi vrací obraz Marie a Marty. Marta byla pilná, dělala mnoho dobrých skutků. Ten oběd připravovala pro Ježíše a učedníky, ne pro sebe. Slyšela jsem mnohokrát, že ji Ježiš napomenul kvůli nervozitě, ale bylo to jen proto? Marta se rozhodovala podle svého úsudku. Ježíš potřebuje jídlo. Pořádné, dobré jídlo, které dá práci.
Marie naopak sedla a naslouchala o čem Ježiš mluví. Dá se říci, že Marta chtěla rozhodoval o tom, co je pro Ježíše dobré, ba nejlepší, kdežto Marie nejprve dávala pozor, co Ježíš chce. Co když dnešní církev, my všichni, já i vy, jsme Marta. Marta, která si podle své vůle vymýšlí, co může Ježíš, církev či lidstvo potřebovat, ale ztišení před Božím majestátem raději příliš neriskuje. Jiří jednou napsal: """Potkal jsem bratra Heczka a šli jsme spolu do šroubárny pro kliky a pak do nemocnice za nemocnou sestrou. Zeptal jsem se bratra, kdo je nejsvatější? "No, ten, kdo chodí na brigády a do shromáždění," odpověděl mi. "Já myslel, že Ježíš," říkám a smějeme se."
Ježíš! Pán církve! Co chce Pán Ježiš pro duševně nemocné? Máme jich kolem sebe tolik. Mladých, ve středním věku, ale i trochu pomatených na stáří. Prostých i vzdělaných. Jaká je dělat, když Ježíš je PAN a má veškerou moc? Ježišova vůle v nebi s těmito lidmi tady na zemi? A co má Ježišovo tělo, cirkev, pro tyto lidi
Krátké zamyšlení
Iz. 44, 6
Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupu: Já jsem první i mi to předloží! .... Nestrachujte se a nebud'te zmateni! poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen atˇ se ozve! Atˇ to oznámí, atˇ
Když je mi úzko, když nepravost kolem se rozmáhá až k nevíře, když moje vlastní síly jsou na doraz, pak otevírám Pismo na takovýchto místech. A Boží slovo čtu nahlas a dovoluji mu, aby skrze mé uši a můj rozum pronikalo až do mého srdce. A věřte nebo nevěřte, je to ta nejlepší terapie proti stresu. Toto praví Hospodin, král Izraele, jeho vykupitel, Hospodin zástupu: Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není. Kdo je jako já? Jen atˇ se ozve!
